|
|||||
|
Ve dnech 13. - 15. 4. jsme vyjeli na zážitkový kurz nazvaný „Uprchlický tábor“. Když jsme se nadšeně hlásili, nevěděli jsme, co nás čeká. Cesta vlakem byla příjemná (jen ta výluka a přestup na autobus byl nemilý) a rychle uběhla.
Na nádraží ve Veselí nad Lužnicí na nás čekala vojenská policie a po zjištění, že s sebou nemáme pasy nebo občanské průkazy, byla odvedena paní učitelka, aby vysvětlila, proč jsme přijeli a proč nemáme doklady. Situace využil převaděč Pepino, který nás přemluvil, ať jdeme s ním. Cesta za hranice byla náročná, museli jsme překonat pole, louky, les. Protože jsme mu nezaplatili, zmizel v lese a nám nezbylo než se jít zeptat na cestu do stavení uprostřed lesů. Měli jsme velké štěstí, protože to byl uprchlický tábor. Dostali jsme uvítací oběd a někteří z nás našli i svá zavazadla. Protože nám chyběli doklady, museli jsme žádat o povolení k pobytu. Paní úřednice nebyly vždy vlídné a pracovaly opravdu jen pár minut. Po dvou hodinách se nám všem podařilo získat dokument, který nás opravňoval k pobytu v uprchlickém táboře, a mohli jsme se jít ubytovat. Sotva jsme se převlékli a vybalili věci, už jsme se museli shromáždit ve „stodole“. Podle získaných dokumentů jsme se rozdělili na uprchlíky – Mongolce, Ukrajince a Vietnamce. Předvedli jsme v jednotlivých skupinách národní písně a tance, naučili se spolupracovat a čekala nás důležitá zkouška – získat chybějící zavazadla z vojenských skladů. Přestože bylo nevlídné počasí a tma, našli jsme všechno a mohli jsme první den uzavřít s dobrým pocitem.
Druhý den hned po snídani jsme začali plnit úkoly, které měly dokázat, že budeme užiteční pro naši novou vlast. Přecházeli jsme nebezpečnou řeku, poslepu stavěli stan a tvořili čtverec z lana. Plnili jsme kýbl vodou – někteří za použití mechu, jiní šišek J Za každý splněný úkol získávali národnostní skupiny popisky jejich země a po obědě jsme své země předvedli. Viděli jsme, jak se vyrábí kumys, tajfun, jak ničí domy a také jak probíhá jízda v ukrajinském vlaku. Protože v táboře propukla epidemie, museli jsme získat lék „Spiritus forte“. Abychom se k němu dostali, museli jsme získat tajenku. A abychom získali tajenku, museli jsme pracovat s mapou a na jednotlivých stanovištích jsme získali slova do křížovky. Díky usilovné práci a spolupráci se nám to podařilo a všichni jsme byli vyléčeni. Tím to ale nekončilo a my jsme chtěli získat indicie, které by nám pomohly k vyplnění formuláře žadatele o azyl. Znovu práce s mapou, běhání, chození a někdy i padání do bláta J Všem se nám to podařilo, takže večeře byla opravdu zasloužená. Pokud si myslíte, že tím den skončil, tak se mýlíte. Znovu nás navštívil převaděč Pepino a chtěl, ať s ním jdeme. Některé skoro nemusel přemlouvat, ale většina mu už nevěřila a nechtěla opustit tábor. Chtěli získat azyl v České republice. Nakonec jsme šli všichni, protože jsme si řekli, že můžeme získat další indicie k formuláři. Museli jsme jít po jednom do lesa a to potichu, aby nás stráže nezpozorovaly. Značení cesty se ale stočilo zpět k táboru, protože jsme zase převaděči nezaplatili. Všichni jsme byli chyceni a báli jsme se, že nám azyl nebude udělen. Když tedy přišel převaděč Pepino znovu, hned jsme to nahlásili vojákům a ti ho chytili. Teprve pak jsme si šli lehnout. Ráno se nám vstávalo těžce. Přeci jenom být uprchlíkem člověka vyčerpá. Po snídani jsme si dali rozcvičku – běh, plazení, brodění. Pak jsme získali poslední nápovědu k vyplnění formulářů a mohli jsme je dovyplnit. Paní úřednice nám všem zkontrolovala tiskopis a pokud byl v pořádku, vydala nám povolení k pobytu. Pokud ne, uprchlík opravil chyby a šel na konec fronty. Naštěstí byla paní úřednice dobře naladěna a i své úřední hodiny protáhla, takže jsme nakonec získali povolení k pobytu všichni. Ve stodole jsme si zhodnotili celý pobyt, každý řekl, co ho bavilo, zaujalo nebo co se mu nelíbilo. Díky dešti a zatažené obloze jsme na vlastní kůži poznali, že být uprchlíkem není žádná legrace a že jsme moc rádi za naši Českou republiku. A už jen uklidit pokoje, zabalit věci a vyrazit do 5 km vzdáleného Veselí nad Lužnicí na vlak, který nás bez problémů dovezl až do Chomutova. |
|||||
|
|
|||||
